V eManu jsi už šestým rokem. Když jsi před lety nastupoval, jaká jsi měl očekávání? A do jaké firmy jsi vlastně tehdy přišel?

Do úplně jiné firmy. Nastupoval jsem do firmy, kde vlastně reálně existovali dva projekťáci a asi patnáct projektů, na kterých bylo dohromady asi pět developerů. Byla to maličká firma, která se celá vešla do jedný kanceláře. V tehdejších prostorách byly v podstatě dvě místnosti, kdy jedna byla pro vývojáře a druhá pro jednatele. Plus tam bylo něco jako malá zasedačka, kam se dalo sednout.

Co tě přilákalo do takové malé firmy?

Se všemi majiteli jsem pracoval už několik let ve firmě Unicorn. Vlastně s Michalem Koškem jsem dělal minimálně šest let předtím, než jsem přišel do eManu. Nahrazoval jsem jeho pozici, když odešel dělat eMan. A rok potom, v létě, se ozval, jestli bych se taky nechtěl zapojit. Já jsem tehdy pracoval v Plzni a eMan byl v Praze, ale hezky se to zrovna sešlo. Takže jsem změnil práci a odstěhoval se z Plzně do Prahy.

Do eManu jsem nastupoval s tím, že těm klukům věřím, a to se nezměnilo. Michal Košek mi řekl, že s tím, co dělá, potřebuje pomoct. Že už na to nestačí a že by potřeboval dalšího takovýho, jako je on sám.

“Do eManu jsem nastupoval s tím, že těm klukům věřím, a to se nezměnilo.”

Ty jsi nastupoval před šesti lety jako projekťák. Jaká je tvoje role ve firmě dneska?

Jednou jsme to pojmenovali, jako že je to taková trojrole. Ještě furt mi doznívají na některých projektech projekťácký práce. Na většinu úvazku už dneska ale pracuju na pozici Solution Architect a z menší části se snažím dělat i business development. Něco napůl obchodního, kdy protlačuju nový nápady do firem ke klientům, se kterýma komunikuju. Plus mám na starosti ještě plzeňskou pobočku, takže je toho hodně.

Je tomu tak proto, že na začátku, když eMan vznikal, a byl maličká firmička, tak všichni dělali všechno. I když jsme dělali mobilní aplikace pro větší firmy, tak jsme měli docela málo zaměstnanců. Dělali jsme jenom mobily, Android, iOS a WP. Když byl člověk projekťák, tak musel umět všechno. Sám jsem si kreslil wireframy na projektu, sám jsem zkonzultoval grafiku se zákazníkem. Tu jsem samozřejmě nekreslil, ale konzultoval jsem, kde, co a jak má správně být. Člověk musel odřídit celý ten vývojový cyklus a vymyslet i integraci mobilních aplikací do systémů zákazníka. Jako projekťák jsem kromě řízení projektu, rozpočtu a kluků taky sám dělal API, kreslil wireframe, oddiskutoval jsem si to s klientem i vývojářem. Často to bylo v malým týmu, jeden projekťák, dva vývojáři a klient. Tak to dřív fungovalo.

“Když byl člověk projekťák, tak musel umět všechno. Sám jsem si kreslil wireframy na projektu, sám jsem zkonzultoval grafiku se zákazníkem.”

Z toho důvodu mě možná Michal vytáhl do eManu, protože potřeboval právě někoho, kdo dokáže dělat tohle všechno. A protože jsme tam na začátku byli takoví tři, tak jsme si tam vystačili ve třech. A jak šel potom čas dál, projekty byly větší a větší. Já jsem původem vývojář a dělal jsem v provozu větších systémů, tak jsem měl technologický background a věděl jsem, co znamená provoz větších backendových systémů. A zjistilo se, že když jsem na projektu, ve kterým je větší integrace na složitější systém u klienta, tak tam řeším i úlohu architektury.

Architektura už potom zabírala docela dost času, a jak firma rostla, tak přicházeli projekťáci s menší technickou specializací a uměli naopak odřídit větší týmy, takže jsem ustoupil od pozice projekťáka a spíš jsem se šoupnul zpátky do technické pozice. A protože jsem dřív dělal v provozu a všichni mi říkali, že jsem hrozně ukecanej, tak se zjistilo, že umím dobře komunikovat s klientem a že dokážu občas někomu něco prodat.

Už jsme naťukli, že jsi před eManem pracoval jako vývojář. Co jsi vyvíjel a v jakém programovacím jazyce?

To bylo zase trošku složitější. Nastoupil jsem do Unicornu jako vývojář, ale do části, která dělala provoz a servis. Takže nešlo o vývoj nového softwaru, ale spíš o správu toho původního, už někým napsaného. A psal jsem v Javě, případně v JavaScriptu. Pak mě Michal Košek ukecal, abych šel dělat úplně do provozu. Tam jsem se spíš staral o stranu serverů a nasazování nových aplikací do provozu a jejich support, takže jsem trošku uhnul z vývojařiny a dotknul se víc databází, linuxových serverů a podobně.

Časem se asi zjistilo, že jsem moc ukecanej, tak jsem získal roli Team Leadera. Dostal jsem pod sebe nějaké lidi a začal jsem se zodpovídat vedení. Když se pak rozjel eMan, tak byla v Unicornu díra na pozici ředitele provozu, takže jsem se rok staral o komplet všechno z pozice ředitele. Řešil jsem nábor lidí, finance v celým tom týmu, rozhodoval o vizi toho týmu. A už to byla čistě manažerská role. Z ní jsem potom vyskočil do eManu, zase úplně někam jinam.

“Časem se asi zjistilo, že jsem moc ukecanej, tak jsem dostal roli Team Leadera.”

Takže z místa v Unicornu, kde jsem se staral spíš o backend, jsem skočil do firmy, kde UI bylo v podstatě to nejdůležitější, co jsme prodávali. To bylo hrozně zajímavý. A předtím jsem fungoval v interním projektu, v interním týmu, v interní společnosti, která se nesetkávala nikde se zákazníkem. Najednou jsem skočil do místa, kde jsem pod sebou měl míň vývojářů, než jsem měl klientů. Naučil jsem se řešit vztah zákazník/dodavatel.

A nechybí ti to programování?

Správa těch serverů mi určitě nechybí, to programování mi chybí už dlouho. Ale to mi chybělo už v předchozí práci. Vždycky si říkám, že kdybych měl kus volnýho času, že bych si někde zase něco zkusil. Nicméně vím, že už asi nikdy nedokážu couvnout zpátky, že by se ze mě stal vývojář. Je to přece jenom, dejme tomu už 10 let, kdy jsem reálně neseděl u počítače, necommitoval nic do Gitu a nepracoval s programovacím jazykem jako programátor celodenně. Furt samozřejmě rozumím syntaxi, rozumím tomu, co ti kluci dělají, a hlavně těm architektonickým principům, které se tam dějí. Neustále to s nimi řeším, ale už bych se neodvažoval jim vlézt do kódu a něco změnit.

Stojíš za zrodem pobočky eManu v Plzni. Jaký k tomu byl tehdy impuls? To jsi majitele přesvědčil, že se chceš vrátit do rodného města, nebo jakým způsobem to rozhodnutí o otevření plzeňské pobočky proběhlo?

V podstatě ano. Když jsem nastupoval a šel do Prahy, tak jsem říkal, že je to dočasný řešení. Že nechci v Praze vychovávat své děti, že tam nechci žít. Takže když jsem dospěl do stavu hypoték a manželství a dětí, tak jsem začal řešit přesun zpátky. A firma mi v tom naštěstí pomohla. Taky jeden z jednatelů částečně v Plzni pracoval a měli jsme tady několik klíčových lidí, takže to založení zase nebylo tak těžký.

Takže jsem se zeptal, jestli mi umožní pracovat v Plzni a že kdyby se tam založila pobočka, tak rád budu nabírat zaměstnance a držet to v chodu. Firma řekla ano, tak jsme se do toho pustili. Dneska jsme tady na pobočce asi rok a půl. Z původně dvou lidí, co jsme tady seděli hned na začátku, po dvou měsících čtyři, dneska už máme osm, devět lidí a už jsme sice omezení prostorem, ale myslím, že na nějakých jedenáct se dostaneme.

Říkal jsi, že když jsi začínal v eManu, byly to dva kancly a že když jsi začínal v plzeňské pobočce, byli jste tam dva. Jak hodnotíš současný stav eManu? Jak se eMan posunul a jak ho vnímáš?

Firma prostě skokově vyrostla. Dneska se bavíme o stovce zaměstnanců. A když to vezmu, že nás bylo do desítky lidí a teď je nás stovka, tak je to změna o řád. Na začátku jsme všichni věděli všechno, seděli jsme v jedné kanceláři a sdíleli jsme v podstatě know-how už jenom tím, že jsme seděli vedle sebe. Tohle už je pryč a nikdy se to nevrátí. Teď je firma rozdělená na divize, existuje doménová znalost těch divizí, který si jdou svojí cestou. Už se nevrátí to, že bych přišel do kanclu, kde mě budou všichni znát. A hlavně já nebudu znát je, což už je pro mě hrozně zvláštní.

Na druhou stranu máme o dost víc lidí, který jsou profíci ve svý práci. Takže je to o to jednodušší, když člověk dneska potřebuje najít někoho doménově specializovanýho, tak je to všechno hrozně jednoduchý. Člověk prostě o něm ví, najde si ho a on už mu to potom všechno řekne, co jak má fungovat, nemusí to člověk zjišťovat sám. Takže know-how je dneska rozdělený správně.

Dneska už bych wireframy asi nekreslil, protože vím, že by to nebylo tak hezký, jako když to nakreslí kluci, který na to jsou dělaný. Stejně tak už dneska člověk nezařizuje nákup věcí do kanceláří. Ani člověk neřeší, že když potřebuje stůl, tak si pro něj musí zajet do Ikei. Je to jiný a určitě je to správný posun. Tím, že je firma větší, má možnost získávat větší zakázky u větších klientů, čímž vzniká dlouhodobější práce.

Byl jsi u zrodu první door-to-door aplikace pro Bohemia Energy jako projekťák, zčásti jako architekt. Dneska se vůbec hodně realizuješ právě v oblasti energetiky. Jaký posun vidíš v této oblasti, jak nasáváš nové trendy a jak je pak předáváš zákazníkům?

Energetika je velmi hezký segment, protože je sama o sobě vcelku zregulovaná. Jak Evropskou unií, tak státem. Není příliš konkurenční třeba z pohledu distribuce, prostě ty dráty nemá někdo dvakrát natažené, aby nabídnul něco jiného. A spotřebitelé nemají tak velkou fluktuaci mezi jednotlivými dodavateli, takže i prostředí mi přijde o něco míň konkurenční. Proto jsou i mí zákazníci o něco pomalejší v přijímání nových trendů. O to jednodušší je potom pro mě práce za nimi přijít a říkat jim, že už se to dneska dělá jinak a že je to možné udělat jinak. Tak máme spousty možností přinášet hodnotu, kdy znalosti z rychlejších segmentů trhu přenášíme do energetiky.

Dnes navíc máme už několikaletou zkušenost z provozu. S tisícovkama tabletů, na kterých běží naše aplikace a reálně fungujou v provozu B2B segmentu. Takže už velmi dobře dokážeme prodávat naše know-how. Nové trendy se navíc dneska velmi medializujou a všichni o nich mluví, tak jsme i hodně poptávaní na věci okolo internetu věcí a vzdálených odběrů energií a zefektivnění řízení domácností a podobně. To je moc hezký, a to si myslím, že se bude dál v energetikách rozvíjet.

“Nové trendy se navíc dneska velmi medializujou a všichni o nich mluví, tak jsme i hodně poptávaní na věci okolo internetu věcí a vzdálených odběrů energií a zefektivnění řízení domácností a podobně.”

Nejzajímavější v segmentu B2B je práce s koncovými uživateli, kterými jsou zaměstnanci. Na konci ten tablet používá zaměstnanec, který je třeba door-to-door prodejce nebo distributor. Z pozice vývojáře je hrozně zajímavé, že jsme řešili, aby to správně fungovalo, a vůbec jsme neřešili, že uživatelé budou třeba podvádět. Že se budou snažit to obcházet, že se do toho zabezpečeného tabletu budou chtít nějak dostat. Nebo ho nedej bože ukrást.

“Z pozice vývojáře je hrozně zajímavé, že jsme řešili, aby to správně fungovalo, a vůbec jsme neřešili, že uživatelé budou třeba podvádět.”

Takže teď v životním cyklu aplikace v podstatě neustále zjišťujeme ne potřeby, ale poklesky uživatelů. A snažíme se proti nim tablety zabezpečit. A naopak potom přijdeš třeba k zaměstnancům velké korporace, a tam začínáš při vývoji softwarového produktu řešit odbory. Řešíš, že ta aplikace nesmí například sledovat zaměstnance v práci. Nebo nesmí být složitá, pomalá a podobně. Takže na jedné straně zjišťuješ, jak se uživateli podařilo do zabezpečeného tabletu nainstalovat hru a snažíš se tomu zamezit. A na druhé straně musíš spoustu věcí z těch aplikací vyhazovat, protože je to proti tomu, co si zaměstnanci přejí.

Co tě vlastně nejvíc baví na tvojí práci? Co tě na tom naplňuje?

Nejvíc mě naplňuje, když můžu dodat klientovi přidanou hodnotu. Ono to zní jako klišé, ale já mám doopravdy největší radost z toho, když tam přijdu, poslechnu si, jaký mají proces, a zjistíme v něm chybu. Nebo to ani není chyba, ale že by se dal zlepšit. A já přijdu s nějakým jednoduchým, vcelku levným řešením, a řeknu mu, že by to mohl dělat takhle a že to bude fungovat. Pak mu to dodáme a za měsíc se s tím zákazníkem bavím a on mi ukáže čísla, o kolik se třeba proces zefektivnil. Tak na něm vidím úsměv a že se mu rozsvítí očička. Tak to mě baví nejvíc, to mám nejradši.

Taky se mi líbí, že vymýšlíme řešení tak, aby to dávalo smysl pro zákazníka. Ne aby z toho byl největší možný zisk. Takže třeba něco, co nám zákazník sám od sebe neřekne, že chce konfigurovatelné, uděláme od začátku automaticky konfigurovatelné. A on najednou přijde za půl roku a říká, že potřebuje něco změnit, tak kolik to bude stát. Tak mu řekneme, že nic. To mě hodně baví, protože potom se nám to vrací. Jde vidět, že je zákazník spokojený. Že třeba po roce provozu systému přijde a pochválí nás, že jsme to vymysleli dobře, že to funguje správně. A že to chce rozvinout a zapojit nás do nějakého nového projektu.

“Taky se mi líbí, že vymýšlíme řešení tak, aby to dávalo smysl pro zákazníka. Ne aby z toho byl největší možný zisk.”

No a potom mě samozřejmě baví práce s lidma jako takovýma. Pracovat s mladými lidmi v eManu. Je to hrozně osvěžující načerpávat informace a neustále sledovat, co je nového, co jsou za trendy v o generaci nižším segmentu lidí. Člověk se furt učí. Vůbec lidi v eManu mě baví hodně.

Co nějaké historky z natáčení? Co tě třeba potkalo během práce v eManu, co na tebe udělalo dojem, posunulo tě dál?

Nic mě takhle úplně z fleku nenapadá, protože ono je toho prostě mnoho. Musím říct, že perličky z natáčení byly ty začátky, ty byly hodně zajímavý, úsměvný. Když si třeba vzpomenu, dělal jsem na Taxiagentovi, což byla podobná aplikace jako Uber nebo Liftago. Tak jsem byl tak zapálený do té aplikace a chtěl, aby fungovala dobře, že když jsem jezdil tramvají nebo autobusem domů, tak jsem měl tu appku zapnutou a ujišťoval se, že taxametr funguje správně, že měří, že je všechno v pořádku. Když jsme potřebovali otestovat, že aplikace zapne čekání a počítá správně peníze, když se čeká na červený, tak jsme s ní běhali po Vinohradech. Prostě jsme měli zapnutou appku a běželi s ní a zjišťovali, jestli to všechno funguje správně, kolik to žere baterky a tak. Takže potom jsem s ní v podstatě chodil spát a ráno s ní vstával.

“Když jsme potřebovali otestovat, že aplikace zapne čekání a počítá správně peníze, když se čeká na červený, tak jsme s ní běhali po Vinohradech.”

I dneska si naše řešení reálně zkouším. Testování nechávám na testerech a hledám si jenom ty špeky. Takže třeba teď děláme aplikaci pro montéry, kteří chodí montovat zařízení k zákazníkům a odměřují to přes tablet. Tak až ta appka půjde do produkce, já budu právě ten, kdo s ní reálně půjde a bude to zkoušet tak, jak by ten montér s tím pracoval. Takový to, že to máš v batohu zapnutý a zkoušíš někam dojít, tam to zapnout a zase s tím odejít. Od toho se snažím nikdy neoprostit. Takže i když k nějakému projektu navrhuju třeba jen API, tak jsem jeden z prvních, kdo si do toho kliká, jak to vypadá na frontendu. Protože u toho zákazníka většinou jsem jako první, tak se ujišťuju, že to, co vyrábíme, je to, co zákazník chtěl. Protože je normální, že zákazník něco chce, pak to proteče přes tři různý lidi, a pak z toho vypadne na konci něco, co tomu třeba úplně neodpovídá. Tak to se snažím v tom být furt zapojený a těm klukům říkat; udělali jste to fakt hezky, ale ten účel byl jinde.

“Protože je normální, že zákazník něco chce, pak to proteče přes tři různý lidi, a pak z toho vypadne na konci něco, co tomu třeba úplně neodpovídá.”

Nechci, aby to znělo úplně marketingově nebo vychloubačně, ale chodím často k zákazníkům a co děláme a nakonec odevzdáváme, tak má doopravdy velký smysl. Většinou to těm lidem velmi pomáhá a oni nám za to hodně děkujou. V tomhle eMan doopravdy funguje dobře. Na klientech jde prostě vidět, že jsou spokojení, že jim tam chodí lidi, který s nimi pracují a má to smysl a přidanou hodnotu. Že nám nejde o zaplacení co nejvíc hodin práce, ale o to, aby ta práce měla smysl. A tohle je něco, co nesmíme ztratit a čím se lišíme od ostatních.

“Na klientech jde prostě vidět, že jsou spokojení, že jim tam chodí lidi, který s nimi pracují a má to smysl a přidanou hodnotu.”