IT mě bavilo od dětství – ale zájmů bylo víc a ještě jsem pořádně nevěděl, kudy se vydat. Závodně jsem tehdy hrál kuželky. Ne bowling, ale kuželky s devíti kuželkami rozestavěnými do kosočtverce a koulí bez dírek. Intenzita tréninků i zápasů byla velká a během dospívání jsem začal mít velké problémy se zády.

 A vlastně díky tomu jsem se naučil, jak funguje lidské tělo a chtěl jít na fyzioterapeuta. Jenomže jsem neměl odvahu jít do velkého města a daleko od rodiny, tak jsem následoval kamaráda na IT školu v Jindřichově Hradci, kam jsem mohl denně ze svého domova v Dačicích dojíždět.

V druháku jsme jeli se školou na výlet na FEL ČVUT do Prahy, kde byla týdenní zimní elektrotechnická škola. Na jejím základě mě a jednoho z mých spolužáků učitel přihlásil na elektrotechnickou olympiádu. A dostali jsme se mezi TOP 10 v ČR. Tam jsem poprvé přednášel před akademickým publikem – a nadchlo mě to a dodalo sebevědomí, že v IT hraju velkou roli. 

Tak jsem se zbylé 2 roky studia na střední věnoval vývoji počítačových her. Maturitní projekt jsem měl na UNITY 3D a velkou inspirací mi bylo jedno české herní studio. Tehdy to byl pro mě sen jako z jiného vesmíru. Kdybych tam mohl jednou dělat, to by bylo úplně skvělý, říkal jsem si.

Když jsem se dostal na FIT ČVUT v Praze, zjistil jsem, že mě strašně moc předmětů nebaví. Věděl jsem, že chci dělat v IT, ale rozhodně nechci programovat extra složité aplikace a systémy. A tehdy byla na naší fakultě přednáška lidí z praxe o QA leadu a herních aplikacích. Shodou okolností (teď už vím, že to nebyla náhoda) to byl člověk z toho herního studia, které jsem si onehdá na střední vysnil a moje spolužačka toho člověka znala. Seznámila nás a on mi nabídl stáž jako testerovi. Tak jsem poprvé viděl, jak funguje zákon přitažlivosti.

Po půl roce ve studiu jsem se hodně vypracoval. Dost jsem se bál zkoušek ve druháku a šéf mi řekl, že kdyby něco, mám u nich dveře otevřený. Pamatuju si, že mi vyhrkly slzy. I teď po těch letech. Bylo to prostě wow. Zkoušky jsem nedal a čapnul fulltime testera všemi deseti. Splnil se mi sen o práci v herním světě. Tam bylo úžasné prostředí. Postupně jsem ale začal poznávat i jeho temné stránky – závislost na marketingu, hráčích, třetích stranách; obtížnost prosazení se. Uvědomil si, že je na čase jít dál mimo herní virtuální svět.

Upíchl jsem se v korporátu asi na 2 roky. Byl jsem tam pracovně výš, ale někteří lidé se svými kariérními egy působili jedovatě – ostatně, jako celé to prostředí. Můj sen byl najít projekt, který by byl kombinací obojího; úžasní lidé i prostředí, svižné firemní nasazení, žádný kontroly, kdy jdeš na záchod, vzájemná motivace a podpora mezi kolegy, zároveň růst a prostě vidět, že je to real. V té době jsem začal chodit na přednášky ohledně motivace a osobního růstu, naučil se lépe organizovat život a naučil se líp pracovat se zákonem přitažlivosti. A tak jsem se dostal do eManu.

eMan splňoval všechny moje vysněné představy o perfektní společnosti. Jak jsem se hodně vzdělával a pracoval na sobě, lidé kolem mě i kolegové v práci na mě poznávali vlastnosti, které by se hodily na vedoucí pozice. Dostal jsem nabídku stát se QA leaderem, ale na to jsem si nevěřil, protože mi chybělo více hardskills testera. Více jsem se začal vidět v project managementu. A právě to se mi líbí na eManu. Vše záleží na tom, co od práce očekáváš, kde se vidíš a pokud se osvědčíš, maximálně ti vyjdou vstříc. A díky důvěře mezi mnou a nadřízeným jsem se dokázal vypracovat na projekťáka. A neustále na sobě makám.

Mimo projekťařiny v eManu se věnuju ještě jednomu projektu v dopravní infrastruktuře, co se rozjíždí v Dubaji. Do budoucna se rozhodně chci posunout do obchodního oddělení a vyjednávat ty nejlepší projekty. Akorát  jsem skrz to všechno trochu zanevřel na sport, takže mi docela roste míšánek. Musím to dohnat a mám cíl na podzim uběhnout 14 kilometrů. Sport jsem vždy zbožňoval a postupně si opět nalézám čas na tenis, fotbal, florbal, v zimě na rybníkový hokej, jindy kolo a samozřejmě běh…

Za celou mojí dosavadní kariéru cítím obrovský vděk a rád sleduji, jak do sebe věci v životě zapadají na základě našeho myšlení a jaké všechny okolnosti v tom hrají roli.. Hodně se inspiruji jinými lidmi, hltám jejich příběhy a úspěchy a posílám tuhle energii do světa. Jednou jsem přijel domů a mamka říkala, že její kolegyně má syna v Brně, co studuje IT, škola ho moc nebaví a rád by se pustil do práce. Jenže neví, kde začít. Okamžitě jsem v tom viděl příležitost, jak poslat tuhle karmu a zkušenosti dál. 

Zavolal jsem si s ním a zjistil, co a jak. Vlastně jsem mu udělal soukromého HR konzultanta. Oslovili jsme X společností – v eManu to bohužel nevyšlo, ale jinde ano. Nakonec se přestěhoval do Prahy a dnes je z něj skvělý testlead. Tohle jsou momenty, které ve mě vždy rezonují. Otevírat ostatním dveře, pomoci jim odkrýt jejich potenciál a přitom vlastně jen posílat karmu dál…