80. léta

Hacking má ve filmech své místo už od dob, kdy počítače ještě nebyly nedílnou součástí domácností, ale teprve začaly pozvolna pronikat do průmyslové výroby. Vrcholem této “mainframové” éry jsou 70. léta, kdy se počítače staly skutečně hodnotným pomocníkem v sebenáročnějších pracovních procesech. S oslavami pokroku ale přišel i strach z neznámého; počítače nám pomáhají, ale pořád jsou to černé skříňky, kterým rozumí jen pár geeků. Nestanou se stroje časem příliš chytrými? Nepřijdou sami na to, že se dokáží obsluhovat i bez lidí?

Pár let předtím, než James Cameron vylovil z nejzaprášenějších hollywodských koutů Arnolda Schwarzenneggera a společně představili světu etalon počítačových hrozeb, systém Skynet, nakously téma “počítače proti lidem” v roce 1983 už Válečné hry. Mladý Matthew Broderick (pod dojmem, že hraje počítačovou hru) zde nevědomky spustí proces, který možná skončí 3. světovou válkou. A počítače zarytě odmítají pochopit, že by měly proces přerušit. Příkaz byl zadán, stroj převzal kontrolu, není cesty zpět. Zhruba zde se formuje představa filmového hackingu jako něčeho, co má počítačům zabránit ve způsobení katastrofy nedozírných následků. Jde o souboj člověka se strojem a na cílové čáře čeká na diváka rozuzlení, že lidský mozek má přece jen pořád více pod čepicí než ten syntetický. Lidským hackerům se podaří obejít všechny nástrahy a kličky a kdyby počítače uměly smutně plakat, určitě by na konci promáčely tři balíčky kapesníků. Místo toho občas alespoň pompézně explodují. Protože výbuch čehokoliv vypadá na plátně vždycky ohromně efektně.

Válečné hry (WarGames, 1983) – copyright Metro-Goldwyn-Mayer (MGM)

A lidi to bavilo. Že to nedávalo smysl? Čert to vem. Příběh črtáme na poloose dobro – zlo, logika jde stranou, hlavně že zlo (tentokrát počítače) je potrestáno a lidi zase mohou v klidu grilovat na zahradě, aniž by je kdokoliv ohrožoval.

S ohledem na přímočarost a srozumitelnost takového vyprávění se filmaři shodli na tom, že hackování musí být rychlé a vizuální (vzhledem k povaze média, se kterým se tu pracuje, by to mimochodem ani jinak nešlo). Lidé nepotřebují, aby ve filmech věci vypadaly reálně, potřebují, aby vypadaly zábavně a pochopila je i jejich babička, která nebyla v kině už deset let. To, že mezi reálným a filmovým hackingem je propast velká jako Grand Canyon, dřív nikomu nevadilo. Neexistovalo odborné vzdělání, neexistovalo srovnání, i scenáristé cucali informace z prstu. Muselo se na to hlavně dobře koukat.

Tak se ustálil trend, ze kterého se už málokomu v budoucnosti podařilo vybočit. Začala vznikat vlna filmů, kterým se smějeme, protože zobrazují hacking jako svižnou zábavu pro mladé lidi, kteří u toho vypadají nebezpečně dobře. Předmět filmového hackingu se časem úspěšně transformoval do podoby, která koresponduje s realitou tak, jak ji známe; průmyslové špionáže, vydírání, kradení informací za peníze, kradení peněz obecně. Forma ale zůstala stejná – krásní styloví hackeři píší zběsilým tempem na klávesnici divné věci, na obrazovce jim naskakují popupy s nápisy “Access to FBI granted”, popř. “Uploading deadly virus” a celý proces trvá maximálně minuty. Hugh Jackman ve Swordfish: Operace Hacker z roku 2001 nám ukazuje, že prolomit nejdokonalejší šifrovací algoritmus na světě se dá dokonce i pod minutu. I přesto, že vás při tom pod stolem rozptyluje vilná dívčina a u hlavy vám drží pistoli slovutný John Travolta.

Swordfish: Operace Hacker (Swordfish, 2001) – copyright Warner Bros.

90. léta

Žít a chodit do kina v druhé polovině 80. let bylo skvělé. Tvůrci se trhali ze řetězu, vznikaly bizarní akční filmy, jejichž existenci by už dneska nikdo neobhájil. Byla to barevná doba plná přímočarých žánrovek i šílených experimentů a neohrabaný filmový hacking byl jen jednou z ingrediencí, která do toho přesně zapadala. Jenže v devadesátkách se věci začaly brát trochu vážně. Přišel boom internetu, boom vážných sci-fi, vyrojila se nová vlna akčních hrdinů, kteří mimo naolejované svaly a schopnost nosit kládu na jednom rameni (i tak tě máme rádi, Arnie!) začali používat mozek a techniku. Všichni v Hollywoodu začali brnkat na temnější notu a jejich diváky začalo víc zajímat, jestli je dění na plátně reálné.

Hacking a jeho zobrazování ve filmech nicméně zamrzlo v 80. letech a zapomnělo se pohnout. Pro krásný příklad skočme rovnou do roku 1995, kdy nám Hollywood nadělil nejen Síť se Sandrou Bullock, ale především film se sebevědomým názvem Hackers (v češtině Nebezpečná síť. Strašidelné!). Všichni jsou tu drsní a tech-savvy, ale když přijde na hacking (nebo nahrávání virů), dojde na to úplně nejhorší, co můžete na plátně vidět. Jak řekl jeden moudrý filmový kritik: Pokud nás Hackeři měli naučit, jak se hackuje, jsem rád, že jsme přežili rok 2000. Posuďte sami, proč je tenhle film tak kultovní.

Nebezpečná síť (Hackers, 1995) – copyright United Artists

V Síti lapená Sandra Bullock se pak jako počítačová expertka celý film naivně probírala haldou animovaných gifů a naskriptovaných pixelových animací, aby našla konspiraci ukrytou za podivným tlačítkem z programu na disketě a začali ji pronásledovat všichni gangsteři na světě. Kdo někdy viděl počítač aspoň z dálky, musel se smát na celé kolo. Sandra se schovává, trousí technická moudra, hackuje a všechno je to ve finále tak stupidní, že se z toho zamlží brýle i průměrnému divákovi, který tráví večery u estrád TV Nova. Kdyby to Sandře s Keanu Reevesem o rok dřív tolik nešlapalo v Nebezpečné rychlosti, jeden by se kromě vlastních usmrcených mozkových buněk začal bát i o její kariéru.

V roce 1999 naštěstí přišel Matrix, navždy změnil trendy v kinematografii a hacking posadil do první ligy. Bratři Wachovští (nyní už sestry Wachovské) přišli s vizí, která vykrádá cyberpunk, japonské anime, klasická sci-fi z 50. let (a prakticky všechno cool, co od té doby vzniklo) a balí to neodolatelného multižánrového mixu, který vám vystřelí mozek z hlavy. Hacking tu není jen nějakým vedlejším motivem, hacking je hardcore, hacking je životní styl, hackingem uniknete z reality, osvobodíte se, naleznete své vnitřní já a zároveň spasíte celou civilizaci. A celé to budete absolvovat ve fešném černém kabátě a vražedně elegantních brýlích, no neberte to!

Matrix (Matrix, 1999) – copyright Warner Bros.

Matrix na to šel od lesa. Nesnažil se o vyobrazení hackingu v souladu s realitou, zobrazoval ho pomocí univerzální filmové řeči jako přerod mladého kluka od počítačů, nýmanda bez kamarádů, kterému se splní jeho sen a nahlédne do králičí nory. Naučí se bojovým uměním, zpomalování času v akčních sekvencích, najde pravou lásku a v podstatě nemusí umět nic víc než být zvědavý a tušit, že někde je něco víc než jen tahle nudná šeď. Není to něco, co si aspoň jednou za život řekne každý puberťák?

A co dál…?

Mohlo se zdát, že po Matrixu už bude líp na všech frontách, ale hacking se opět přesunul do rovin, kde se mu mnoho respektu nedostávalo. Třeba už kvůli zmiňované operaci Swordfish, v níž Hugh Jackman skládá kostku, točí se na židli a tancuje. I celá Smrtonosná zbraň 4.0. se točí kolem hackingu, ale hacking je na ní nakonec úplně to nejhorší. Justin Long běhá po městě bez připojení jen se starou Nokií a nakopává zadky cyberteroristům s pevnou linkou a nejmodernějšími počítači, Bruce Willis zase pořád nadává, že mu počítače nevoní a dřív bylo líp. Přesuňme se o dva roky dopředu ke snímku Náhradníci (opět s Brucem Willisem), kde hlavní postava na konci filmu v hackingovém opojení dokola křičí “Zmáčkni CTRL + F7… zmáčkni CTRL + F7!” Protože CTRL + F7 je přece základ všeho, když se rozhodnete nabourávat cizí počítače.

Na začátku milénia na nás pak vykoukla ambiciózní Elita. Scenárista Howard Franklin podpořený armádou geeků zkusil napsat přehledný technothriller o zlotřilé korporaci a hodném programátorovi, který její praktiky prohlédne a dá jí pořádně za uši. Úvodní titulky ve formě HTML tagů, spousta technické hantýrky, reálný kód, to všechno šlo správným směrem a bylo utkáno s dobrými úmysly. Bohužel se ukázalo, že pokud u toho nevybuchují počítače a není to rychlé, lidi to vážně moc nezajímá. Navíc zápletka nebyla z nejchytřejších a tak se na tenhle film (po právu) rychle zapomnělo.

O krok blíže realitě se pokusil prokousat Hacker Michaela Manna, ale zabila ho příliš dlouhá stopáž a pomalé tempo. Na film ve finále nikdo nechodil a tak se hackingu ani tentokrát nepodařilo vrátit do mainstreamu. Úspěšný zářez ale zaznamenal seriál Mr. Robot v roce 2015. Vychvalovanému i nenáviděnému příběhu o outsiderovi se zálibou v počítačích nemůžete upřít jednu věc – co se týče počítačů, snaží se být věrný realitě. A co se týče hackingu, jde i za hranici jedniček a nul (přičichnete např. i k social engineeringu, který filmy obecně moc neřeší). Mr. Robot se pyšní tím, že na něm dělají největší machři v oboru a zároveň scenáristé, kteří dokáží nad nudné sledování příkazů v bash konzoli nasadit dostatečně dramatický oblouk.

Mr. Robot (Mr. Robot, 2015) – copyright USA Networks

Je to ale jen jedna ze světlých výjimek, které potvrzují časem prověřené pravidlo: Vzhledem k tomu, jak moc jsme se u filmového vyobrazení hackingu (ne)posunuli za poslední tři dekády, nedá se předpokládat, že by se v tomto směru trendy nějak závratně hýbaly. Normální diváci se v hackingu nechtějí pitvat, protože by se nudili a výsledný film to může komerčně zabít. Stačí, aby všechno vypadalo tak nějak cool a používala se tam cizí slova, která znějí dost počítačově. Pokud tedy chcete něco technicky věrnějšího, nezbývá než zbrázdit vody specializovaných dokumentů, kterých naštěstí bylo a bude vždycky dost. Z posledních let vřele doporučuji Nulté dny, které skvěle a do hloubky rozebírají nechvalně známý Stuxnet.

Co dodat? S nostalgií v srdci vzpomínám na seriál Ďáblova lest podle předlohy Arnošta Vašíčka, kde v závěrečném díle Vojta Dyk nakráčí do knihovny a zasedne k nejbližšímu PC. Skrze zobrazený HTML kód stránky firmy, k jejíž důvěrným záznamům se potřebuje dostat, se pak probourá až do jejího intranetu. Můj spolubydlící, toho času zoolog, na mě uznale pokývl, a řekl něco ve smyslu “To je borec, co?”. Když jsem se pak o tom bavil s režisérem Jiřím Strachem, proč to udělali takhle a ne lépe, odpověděl mi suše: “Hele, ono to takhle těm normálním lidem u televize fakt stačí.” Měl pravdu.

Filmový hacking bude pro odborníky vždycky tak trochu legrační. Každá věc, která vyžaduje určitou míru vzdělání, a musí se upravit pro filmové vyprávění, ale dopadne stejně. Tak nemusíme smutnit, že jsme to odnesli jen my, ajťáci.

Jaký je váš oblíbený film o hackingu, na který jsme zapomněli? Neváhejte se podělit v komentářích!